Příběhy
Z šampióna voříškem a zase zpátky…
Byl to den, jako každý jiný. Po příchodu do útulku jsme jako vždy šli projít kotce, přivítat se s našimi miláčky a také projít karanténu. Na karanténě mě však zarazil jeden nový psík. Sedělo tam na zemi něco nepopsatelně ošklivého, špinavého, smradlavého a oškubaného nůžkami. Hubené zvířátko zdánlivě připomínající psa se sotva drželo na úzkých křivých nožičkách. Po chvíli překvapeného zírání jsem se sehnula psíka pohladila. Když jsem zblízka pohlédla do jeho vykulených očíček a na jeho „spláclý“ čumáček, napadla mne podobnost s King Charles španělem. Takových psů u nás není mnoho, dost možná by mohl být s PP napadla mne, podle některých přítomných až téměř zvrhlá myšlenka. Já se nenechala odradit a dala se do prohlídky uší. V jednom oušku byl opravdu flíček, který mohl odpovídat barvě. Po vyholení ouška jsem si byla téměř jistá, že psík tetovaný je, ale už jsem si nevěděla rady s přečtením. I tak jsem kontaktovala chovatele Kingů a Kavalírů, zda se snad někomu před delší dobou neztratil nebo nebyl odcizen. Do útulku ho přivedla Romka, údajně ho našla pobíhat u Billy, která je kousek od útulku. V okolí Billy, ale nikdo takového psíka neměl, to bychom věděli, tak kde se tam vzal? Přiběhl „tuláček“ k obchodu sám, protože ho lákali lidé a očekával, že si tam vyžebrá něco k snědku? Nebo ho tam někdo vysadil z auta? O kus dál je frekventovaná silnice. A nebo si to všechno žena vymyslela? Takové a spousta dalších otázek, na které jsme neznali odpověď. Psík neodpovídal popisu žádného ztraceného Kinga. Nikdo ho nehledal ani po Ústí, ani nikde jinde. Ani v tu chvíli, ani třeba před lety. Místo toho se ozvala paní Kulhánková, že by se u ní pro Keviho (tak jsme mu začali říkat) našlo dost místa a lásky. Nevadilo jí, že údajná barva (která však byla jen v jedno místě a odpovídala by jen jednomu číslu) může být pouhá žilka a psík možná ani není čistokrevný King. Nic jí neodradil ani jeho zoufalý zdravotní stav, ani předpokládaný vysoký věk. A tak se Kevi po povinné karanténě odebral do nového domova…
To by klidně mohl být šťastný konec jeho příběhu, ale nečekaný zvrat způsobil nejedno překvapení. Tetování se nakonec dalo s obtížemi rozluštit, ale 4 číslice neodpovídaly značení Kingů v ČR ani v sousedních státech (paní Kulhánková se přece jen chtěla dozvědět něco o jeho minulosti a původy, bohužel bez úspěšně). Už jsme byli všichni smířeni s tím, že Kevi ke svému tetovaní mohl přijít třeba v nějakém útulku a jeho příběh tak pro nás zůstane tajemstvím. Až jednoho dne bylo vše jinak, Kevi už nebyl „voříškem“ bez původu, ale pravým Kingem. A už vlastně nebyl ani Kevi…
Zde je příběh psaný majitelkou, paní Kulhánkovou:
V červenci 2004 jsem se na internetu dočetla, že do ústeckého útulku přivedla Romka staršího kinga ve velmi špatném stavu. Rozhodnutí bylo rychlé a jednoznačné – přibrat dalšího psího kamaráda do naší „smečky“, protože „kinga přeci v útulku nenechám“! Po týdnu povinné karantény jsme se vydali do Ústí nad Labem. Tricolorek byl skutečně v příšerném stavu – vyhublý tak, že se kosti daly počítat, zcela ostříhaný, protože koupel na jeho zanedbanou a nevábně vonící srst nestačila. Z kinga mu zbyla jen velká, překrásná hlava. Zadní nohy ho v prvních dnech mnohokrát zradily - možná to byl následek špatného výživného stavu nebo i nějakého zranění, způsobeného "člověkem". Když se chtěl v novém domově zapojit do hry s ostatními pejsky, vadila mu v pohybu i vzrostlejší tráva nebo jitrocel.
Přestože měl v uchu částečně čitelné tetování, nepodařilo se nám ani s pomocí poradkyně chovu zjistit jeho identitu. Tetování bylo čtyřmístné, u nás se používají číslice tři. Tenkrát však pro mě bylo prvořadé, aby se pes dostal do lepší formy a aby u nás našel lásku a domov, abychom mu vynahradili prožité strasti. V útulku mu začali říkat Kevi a my u toho zůstali. Pes byl milý k lidem, ale neustále si všechno bránil proti ostatním psům - každou granulku, piškotek, každé pohlazení i svůj pelíšek, který mohla spoluobývat pouze jeho oblíbená fenka. S ohledem na to, co zřejmě musel prožít, jsme byli k jeho „výstřelkům“ v chování shovívaví. A tak šel čas a já se smířila s tím, že se nikdy nedozvím, jaký pejsek s námi trávil část svého života. Stačilo mi, že byl u nás spokojený a největším problémem, který ho trápil, byl malý rozjívený tricolorní „synovec“, který si nerudného „strejdu“ oblíbil a přes strejdovy důrazné námitky se snažil vetřít do jeho přízně.
Až v prvních dnech dubna 2006 dostal "Keviho příběh" nečekané rozuzlení. Pes byl znalcem plemene a poradcem chovu pro kingy v Klubu chovatelů málopočetných plemen psů prokazatelně identifikován jako švýcarský import Bailey of Country Rose. Po zkontaktování jeho původní majitelky, která ho bezpečně poznala, jsem získala i jeho PP. Před lety Baileyho z rodinných důvodů přenechala na mazlení rodině s dětmi a jak se vyvíjel dále jeho osud, nikdo neví až do doby, kdy byl přiveden do ústeckého útulku.
A tak se najednou z nalezeného „bezdomovce“ vyklubal pejsek velmi zajímavé švýcarské krve, který si v dobách svého šťastnějšího mládí dokonce vybojoval výstavní tituly - 2x CAJC a res. CAC. Na závěr musím podotknout, že nejkrásnější okamžik a velké překvapení jsem zažila, když jsme "Keviho" poprvé oslovili jeho pravým jménem. Snad s ním měl spojené šťastné chvíle svého psího života, které se mu v tom okamžiku znovu vybavily. Tolik radosti a štěstí ve psích očích člověk může vidět snad jen jednou za život. Tato chvíle se pro mě stala jedním z nejsilnějších okamžiků, které jsem se svými pejsky prožila.
Převzato ze stránek Mgr. A. Kulhánkové http://www.sweb.cz/king.info , tento příběh byl publikován i v Planetě zvířat.
Dnes už Bailey není mezi živými, do psího nebíčka odešel náhle ve věku osmi let, což není zase tak vysoký věk. Bohužel se na něm zcela určitě podepsalo dřívější strádání, nekvalitní krmení a péče. Jak dlouho a proč tolik strádal, se už nedozvíme. Hlavní je, že konec svého života mohl strávit v milující rodině, kde se mu dostalo lásky a porozumění. Mohl odejít ze světa důstojně, obklopen lidmi kteří ho milovali a se svou pravou totožností.
Obrovský dík patří paní Kulhánkové a celé její rodině (jak lidské, tak psí), že Keviho-Baileyho vlídně přijali do své "smečky" a dali mu 2 roky krásného života.
Příběh „Trmičáků“ aneb jak Kithy ke štěstí přišla
Začátek byl na jedné opuštěné zahradě v Trmicích. Zde žila byla smečka psů. Na zahradě neměli vodu ani žrádlo, o přístřešcích ani nemluvím. Jednalo se převážně o křížence německých ovčáků, kteří žili v jakýchsi norách, množili se, živili se ze zbytků, které našli nebo jim někdo hodil a když bylo nejhůře požírali se navzájem. Samozřejmě, že si toho lidé všimli a chtěli s tím něco dělat. Ale co? Nahlásili to na policii, obecní úřad Trmice i na Státní veterinární správu. Výsledek: všechny oslovené orgány házely zodpovědnost jeden na druhého. Naštěstí se lidé nevzdali a tak po ROCE se konečně dočkali odebrání psů. Psi byli postupně převáženi k nám do útulku (teda zbytek psů, který přežil). Jako první nám přivezli tři malá štěňátka. Štěňata byla vyplašená, začervená, zablešená a měla strašný průjem. Bylo vidět, jak bídně asi žila. Přesto to nebylo to nejhorší. Stačilo odčervit, odblešit, pořádně nakrmit a začít „tahat“. Naštěstí u štěňat jde vše velmi rychle. První den se zoufale bála, druhý už snášela naše dotyky, třetí den už za námi běhala. Když si je noví majitelé odnášeli domů, nepoznali by, čím prošla. Horší byla „další várka“. To bylo
15.8.2004 našla domov fenka Gerda (asi sestra Kithy). S Gerdou byla daleko větší práce než se Sikym, Gerda komunikovala spíše se psy než s námi. V jejím novém domově na ní však čekal psí kamarád, který se jí zalíbil. Díky němu zvládla hned během prvního týdne bez problémů cestovat autem. Dnes s ním hlídá „svojí“ zahrádku a je jistě spokojená.
11.9.2004 Sikyho bratr Seiko se taky dočkal nového domova. Byl sice opatrnější než Siky, ale jeho mládí mu dávalo velké šance. O Seikovi nemáme žádné další informace.
28.10.2004 Do svého domova odjíždí i fenka Beky, sestra Sikyho a Seika. Beky byla z těch tří asi nejlepší, měla milou povahu a zvládala už i u nás v útulku chůzi na volno, byla klidná a poslušná. Jejím handicapem bylo, že přišla o oko. Jak, to se už nedozvíme, hlavní je, že i Beky má domov. Další zprávy o ní také nemáme.
Poslední z „Trmičáků“ zůstala Kithy, byla dosti plachá, ale zvykala si na nás. Minuly týdny a měsíce, najednou bylo 8.6.2005 a Kithy u nás byla rok. V té době už uměla chodit na vodítku, snášela naši přítomnost i dotyky, chodila na procházku s cizíma, nechala se pohladit. Měla za sebou 2 neúspěšné pokusy o osvojení a stále čekala co bude dál. Bylo vidět, že za ten rok udělaly ona i Zuzka, která jí venčila obrovský kus práce. Kithy jsme vzali na Labské léto, aby získala novou zkušenost s větším množství lidí. Kithy nás překvapila svým klidem, s jakým snášela davy lidí (které pozorovala z bezpečné vzdálenosti) i ochotou nechat se pohladit od kolemjdoucích. Při zpáteční cestě jsme s ní zkusili jet autobusem. I to Kithy s přehledem zvládla. Bylo na ní vidět, že už to není uzlík nervů, ale pes, který začíná být opravdu psem. Že Kithy nebude nikdy úplně normální, že v ní navždy zůstane nedůvěra a strach, to nám bylo jasné, ale Kithy už začínala být psem, s kterým se dalo žít. Bohužel Zuzka měla stále méně času, a tak ač nerada, nemohla se Kithy už tak věnovat. Naštěstí pro Kithy se objevil Patrik, který se začal Kithy věnovat. On už měl na Kithy jiný pohled, neviděl jí jako ustrašenou a krčící se v koutě, ale jako psa, který se trochu bojí. Podle toho k ní přistupoval, začal jí nosit dobroty a občas jí mohl u útulku i pustit, aby si pohrála se kamarády z útulky. Když mi řekl, že chce Kithy naučit povely tak jsem se mu smála. Když pak přišel, že Kithy umí sedni, smála jsem se ještě víc. Je pravda, že Kithynka si asi na desátý povel s dopomocí sedla, ale její výraz říkal jediné „Dej mi pokoj s tímhle nesmyslem!“. Jak jsme se ale divili, když Patrik Kithy opravdu naučil sedni. Nebylo to sice žádné ukázkové číslo, ne vždy se to povedlo napoprvé, ale bylo vidět, že Kithy začala chápat o co jde. Možná si řeknete, že blbé sedni umí snad každý pes, ale u Kithy to nebylo jen sedni, byl to začátek. Začátek toho, že Kithy začala brát lidi jako přátele a ne jen jako „nutné zlo“, začala vnímat Patrika i nás ostatní, dokázala se soustředit a přišla si pro pohlazení…
14.1.2006 nastal pro Kithy den D. Dojeli se na ní podívat její budoucí majitelé a navzájem si padli do oka. Kithy se vydala na dlouhou cestu autem do nového domova. Do domova, kde jí čekala láska, porozumění a nový kamarád Rex…
Příběh dobrmana Sonyho aneb dobří lidé ještě žijí
Koncem ledna roku 2005 se v našem útulku objevil mladý pes dobrmana. Ale nebyl to jen tak ledajaký dobrman. Byl to krásný pes modré barvy, která sice není v ČR uznána, ale přesto je velmi krásná. Dali jsme mu jméno Sony a kochali jsme se společnými vycházkami. Všichni jsme ho měli rádi, ale nejvíce přirostl k srdci mě a Janče. Jak už to bývá u krásných psů v útulcích, naše společné chvíle netrvali dlouho. Asi si říkáte, že je dobře, že našel tak brzy nový domov. I my jsme si to mysleli.
Přišla paní, že shání malého pejsky do bytu. Nakonec se přišla zeptat na „toho dobrmana vzádu“. Spustila, jak měli pitbulku a jak o ní přišli že jim jí otrávili a syn jak je z toho smutný a jaký jsou lidi svině, že něco podobného udělají atd. Nakonec si pro Sonyho druhý den přišla a my doufali, že se bude mít dobře. Až po nějaké době jsme se dozvěděli, že dotyčná dáma žije s jedním „starým známým“, kterého bychom raději neznali. Už měl z útulku 2 psy. Jednoho posílal na lidi, štval ho proti sousedům. Jak pes dopadl se jen domníváme, ale pravděpodobně ho museli nechat utratit pro agresivitu. Druhého psa vyhodil po asi dvou letech i s bývalou přítelkyní. Ta ho tedy alespoň odvedla zpět k nám. Fena měla propadlé očkování a pár kilo navíc by jí taky neuškodilo. Mimo jiné Sonyho si pořídili zhruba týden po té, co se předchozí fena objevila v útulku. Nová přítelkyně, nový pes…
Dne 18.10. 2005 jsem přišla jako obvykle do útulku, procházela jsem kotce a z jednoho z kotců na mě koukal dobrman. Viděla jsem sice jen hlavu, ale poznala jsem Sonyho. Měla jsem radost, že ho vidím, ale jen do té doby, než jsem uviděla jeho nohy. Kolena se mu téměř dotýkal země, celou záď měl pokleslou a páteř byla vychýlená . Pes byl šíleně vyhublý, strašně sešlý, ale přesto dával najevo radost, že někoho vidí. Pohled to byl zoufalý.
Co se stalo? To ví jen Sony a ten nám to bohužel nepoví. Dotyčná dáma psa někomu dala. Pes byl přivezen od bezdomovce, který bydlel někde v garáži. Ten tvrdil, že psa koupil již v tomto stavu. Dva svědkové nezávisle na sobě řekli, že bezdomovec psa mlátil. Ten samozřejmě tvrdí opak. Jedno je jisté, pes musel dostat ránu do zad od někoho nebo od něčeho. Kdy, jak a proč se tak stalo se asi nedozvíme.
Sonyho příběh byl zveřejněn v novinách a v televizi. Po odvysílání reportáže se ozvalo mnoho lidí, kteří se nabídli, že by Sonymu přispěli na operaci nebo mu poskytli nový domov. Jeden pán se dokonce nabídl, že by zaplatil celou operaci. Jen pro orientaci operace páteře se pohybují v cenách okolo 20 000,- a to je částka, kterou si útulek pochopitelně dovolit nemůže.
Dnes je 25.10.2005 a Sony odjíždí do nového domova. Do domova, kde ho čeká již jedna dobrmanka z útulku, operace bude-li to nutné, péče potřebná pro zotavení, hromada lásky a doufejme nový začátek. Bude se zotavovat v domácím prostředí, obklopen milující rodinou. A to je při uzdravování velmi důležité. I kdybychom se v útulku sebevíce snažili, péči která by se vyrovnala té domácí, tu by jsme mu poskytnout nemohli. Doufejme, že vše dobře dopadne a Sony prožije ještě Spoustu krásných let v novém domově.
Příběh má ještě otevřený konec, jak dopadne Sonyho zotavování to nikdo zatím nemůže s určitostí říci. Nezbývá než věřit a držet palce. O dalším vývoji jeho stavu se budete moci dočíst na těchto stránkách hned, jak se dozvíme něco nového.
Možná se ptáte, zda se tomuto smutnému příběhu dalo předejít? Těžko říci. Snad každý bude souhlasit s tvrzením, které jsem si „vypůjčila“ ze stránek Interpensionu v Brně, že podivní osvojitelé zvířat jsou škodnou v revíru. Bohužel ne vždy se dá tato „škodná“ správně odhalit. To je problém, se kterým se setkávají nejen útulky, ale i chovatelé čistokrevných psů. Přijdou lide, kteří vypadají velmi slušně, působí zcela normálním dojmem, naslouchají radám a informacím…Odvezou si pejska a vše se zdá v pořádku. Pak se ale pejsek objeví někde, kde „nemá co dělat“, v útulku, uvázán v lese atd. Když se podaří zjistit majitel, scénář bývá stejný. V tom lepším případě majitel říká že psa někomu dal nebo prodal (jméno samozřejmě neví a opak se mu dokazuje špatně) v tom horším případě zavěsí telefon nebo řekne, že ho otravujeme. I spousta renomovaných chovatelů vám přizná, že ne všechny budoucí majitele svých odchovů odhadli správně.
Všem lidem, kteří se o Sonyho zajímali a nabízeli mu pomoc patří velký dík. Je hezké vidět, že mnoha lidem není lhostejný osud zcela neznámého psa, který se ocitl v nouzi. Ještě jednou Vám všem Sony děkuje.
Novinky:
26.10.2005 Sony byl s novými majiteli na vyšetření. Vše nasvědčuje nějakému skřípnutí nervu. Zítra Sony podstoupí další potřebná vyšetření a rozhodne zda bude nutná operace. Noví majitelé jsou ze Sonyho nadšeni, je prý moc milý a hodný.
27.10.Sony je po operaci skříplého nervu!!! Zatím nemám bližší informace, noví majitelé si pro něj teprve jeli. Za pár dní by jsme se měli dozvědět tolik očekávanou zprávu, zda se z toho Sony dostane
1.11.2005 Sonyho stav se stále zlepšuje.
19.11.2005 Sony CHODÍ!!!!! Záda už má skoro rovná, čeká ho však ještě dlouhá rehabilitace. Nakonec byl jeho stav způsoben s největší pravděpodobností degenerativní změnou na páteři a ne úrazem nebo zmlácením (což nemění nic na tom, že měl být pes dávno u veterináře, ani na tom, že psa nekrmili a vůbec ho zanedbávali). Každopádně už je to za ním a to je hlavní. Další skvělá zpráva je, že získal báječnou rodinu. Sony si teď žije vskutku královsky. Denně chodí na zdravotní procházky, je kvalitně krmen, milován, získal novou kamarádku (dobrmanku) a spí v posteli. O Sonyho měli starost lidé z celé republiky, kterým patří velký dík, stejně jako veterinářům, kteří provedli operaci ZDARMA a lidem, kteří přispěli jeho novým majitelům na pooperační léčbu a péči. Největší pak pochopitelně jeho novým majitelům, kteří se ujali cizího psa, aniž by věděli zda se z toho dostane a kolik péče ale i peněz bude potřeba. Patří k těm, kteří chtějí prostě pomáhat a takových lidí si musíme vážit. Sonyho příběh byl smutný, ale naštěstí má dobrý konec.
31.1.2006 Dnes jsem se dozvěděla smutnou zprávu, Sony musel být utracen. Po operaci se sice zotavil, začal chodit, měl chuť do života... Bohužel nikdo netušil, že má asi rakovinu kostí. Sony svůj boj prohrál, proti rakovině neměl šanci...
Přesto myslím, že závěr mého předchozího příspěvku není úplně nepravdivý. Musíme si uvědomit, že ač to dopadlo, jak to dopadlo, tak to dopadlo asi nejlíp jak to dopadnout mohlo, když už to tedy mělo dopadnout špatně. Sony strávil své poslední dny v milující rodině, v rodině, která byla ochotna pro něj udělat první i poslední. Bohužel to poslední přišlo zbytečně brzy. Přesto pro něj udělali víc, než si možná sami myslí. Obrovský dík jim patří nejen za jejich neoblomný zájem, za jejich pooperační péči, za lásku a teplo domova, ale i za to, že když přišel Sonyho čas, ukončili jeho trápení a nechali ho důstojně odejít z tohoto světa. Ani nechci domyslet, jak by asi umíral, kdyby zůstal na pozemku odkud byl odebrán...
Když umře pejsek, říká se, že přeběhne Duhový most. Za ním ho čeká věčný blahobyt. Spousta dobrého jídla, psích kamarádů, žádné psí zákazy a omezení. Zbaví se všech bolestí a neduhů. A taky zapomene, zapomene na všechny útrapy a zklamání. Na co však nikdy nezapomene jsou jeho páníčci, které miloval. Na ty stále vzpomíná a jednou se s nimi opět setká...
Upřímnou soustrast jeho majitelům!!!
Udělali jste pro Sonyho maximum, dali jste mu šanci a krásný zbytek jeho života!!!
Životní příběh ovčáka Tima-dopis jeho pův.majiteli
Můj pane,
jmenuji se ehm, tedy v útulku jsem dostal jméno Tim. Možná si ještě pamatuješ, byl jsem malé štěně, když sis mne přinesl. Čas běžel a ze mne vyrostl velký a silný ovčák. Dobře a věrně hlídal jsem tvůj majetek, a i když jsem nikdy nebyl zlý, žádný lump si netroufl přelézt plot. Často si na mne neměl čas, ale o to více jsem si vážil toho, když sis na mne čas našel. Roky letěly a ty jsi míval času stále míň a míň. Nestěžoval jsem si, byl jsem vděčný za každou minutu Tvého času. Pak jsem ale zestárl, mé nohy ztěžkly a já už jsem nebyl tak rychlý, už jsem nestihl oběhnout celý svůj rajón tak rychle jako dřív, už jsem nebyl tak ostražitý a nebudil jsem takový respekt. A v tu chvíli jsi mne přestal potřebovat, byl jsem ti na obtíž. Tak si mne jednou odvedl a nechal mne samotného. Bloudil jsem ulicemi a hledal Tě. Marně. Nevím jak bych skončil, kdyby nepřijeli strážníci Městské policie a neodvezli mě. Nejdříve jsem myslel, že mě vezou domů, že jsem se Ti ztratil a že jsi mně dal hledat. Jaké bylo moje zklamání, když jsem skončil v útulku. Přece jen jsem doufal, že si pro mně přijdeš, že tam nezůstanu. To bylo 12.1.2005, na ten den jsem nikdy nezapomněl. Týden jsem byl zavřený v kotci, smutný a zklamaný. Po týdnu jsem se přestěhoval z kotců karantény, do jiných kotců, okolo kterých denně procházeli lidé a odpoledne pak přicházeli převážně děti a mladí lidé, kteří nás brali na procházky. Od nich jsem také dostal jméno Tim. Takhle letěly dny, týdny i měsíce. Psi odcházeli a přicházeli, jen já jsem pořád zůstával. Mnoho lidí jsem zaujal, ale desetiletý pes je prostě starý. Jednoho dne jsem si pomyslel, že jsem také našel nový domov, kde budu moci prožít klidné stáří. Zmýlil jsem se. Ti lidé na mně začali hledat chyby, tu se jim nelíbilo tohle, tu zas tamto. Skoro jsem si přál, aby mě dovedli zpět do útulku. Ti lidé se mě opravdu zbavili, ale tak, že mne uvázali v lese. Vůbec nebrali ohledy na to, že byl mráz a zima. Naštěstí mě dobří lidé brzo našli a situace se opakovala. Následoval převoz do útulku. Ale nebyl to ten „můj“ útulek, byl to jiný, cizí s cizími lidmi. Jaké bylo překvapení, když ke mně přišli lidé z útulku a řekli: „Time, jsi Tim? Tak pojď pojedeme do Ústí!“ A jelo se. Když jsme dorazili, byl jsem šťastný byli tu lidé které jsem znal a vítali mě slovy: „Ahoj dědku, Time tak už jsi doma!“. Doma? Ano doma! Tak to bylo, a tak jsem to i cítil. Smířil jsem se s myšlenkou, že jsi mne vyřadil do „starého železa“ a mým domovem bude nyní útulek. I když do „starého železa“ jsem se ještě necítil a ani se mnou tak v útulku nikdo nejednal. Byl jsem právoplatným obyvatelem, jako všichni ostatní. A podíval jsem se i do světa. Vzali mne sebou na Mezinárodní výstavu psů do Litoměřic i na Propagační výstavu psů do Domu dětí a mládeže. Tam jsem dokonce vyhrál titul Nejlepší veterán, sice jsem nevěděl co to je, ale určitě něco dobrého, protože mně všichni chválili, obdivovali a fotili. Na stará kolena jsem tak zažil i slávu. Bohužel nic netrvá věčně, a tak i mé dny se začaly chýlit ke konci. Začal jsem hubnout a ztrácet sílu, nohy mě bolely čím dál víc, už jsem skoro nechodil. I jídlo mi přestalo chutnat. Až jednoho dne, 27.08.2005 jsem už nemohl na nohy vůbec, jen jsem ležel a neměl jsme sílu vůbec na nic. Přál jsem si, aby už byl konec mého trápení. Najednou jsem ucítil píchnutí a po těle se mi začala rozlévat únava. Pak jsem usnul milosrdným spánkem, ze kterého není probuzení. V posledních dnech i ve chvíli poslední se mnou byli lidé, kteří mě měli rádi a které jsem měl rád já. A já jsem jim vděčný za vše co pro mne udělali. Nelituji toho, že už je konec. Lituji jen jednoho, že si se mnou v mé poslední chvíli nebyl Ty! Do poslední chvíle jsem doufal, že se s Tebou budu moct rozloučit, že Tě ještě jednou uvidím. Jen se ptám proč? Proč si mně opustil, proč si mně u sebe nenechal v klidu dožít nebo proč si mně nedal uspat Ty sám? Věř mi, že bych vyměnil ten poslední rok života za to, že by si byl v poslední chvíli se mnou Ty. Nezlobím se na Tebe, jen jsem zklamaný. Doufám, že si můj dopis přečteš a poučíš se. Žij si blaze!!!
Tvůj stále milující pes
Jeho bývalý majitel si tento dopis nejspíš nikdy nepřečte, lidé jako on se nezajímají o osudy opuštěných psů. Pokud však tento článek změní osud alespoň jednoho starého psa, bude to úspěch. Největší podlost a zbabělost je vyhodit starého psa, který Vám celý život sloužil, byl Vám společníkem i kamarádem.